myrmekologie

(věda zabývající se mravenci)

Citace z knihy Josefa Sadila: Naši mravenci. Vydalo ji nakladatelství Orbis v Praze r. 1955.:

„První vyobrazení mravence a vylíčení jeho vývoje nacházíme teprve na počátku 18. století u nizozemského učence Schwammerdama, který popisuje „dělníky, samce a samice u zlatého mravence“ (patrně nějaké Myrmiky), a přidává k tomu krátké vyprávění o pozorování těchto zvířat v umělém hnízdě. Poté přichází „věk Linnéův“, věk vědecké systematiky. Linné popsal 17 různých druhů mravenců, vesměs příslušníků rodu Formica. Po něm se mravenci a jejich systematikou zabývali De Geer Linnéův žák Fabricius a Francouz Latreille. Zatím, co tito badatelé věnovali pozornost převážně systematice mravenců a snažili se mravence přesně roztřídit na jednotlivé druhy, rody a podčeledi, nacházíme už v polovině 17. století celkem dobrá vylíčení mravenčí biologie ve spisech anglického vědce Goulda a ve slavném pojednání známého francouzského učence René-Antonie Ferchault de Réaumura. Po přibližně stoleté přestávce se objevují nová jména: Foerster, Greedler, Nylander, Roger, Schenck a Meinert. Většina jmenovaných se věnovali systematice. Roku 1858 vydal na onu dobu skvělou monografii mravenců Angličan Smith. Tento badatel zná už na celém světě 701 druhů mravenců, rozdělených do 42 rodů. Za několik let potom začínají vycházet práce skutečného klasika mravenčí systematiky, vídeňského lékaře a přírodozpytce G. Mayra. Jeho dosud uchovaná sbírka mravenců obsahuje celkem 2180 druhů a 378 různých ras a variet mravenců. V této době bylo už ovšem známo skvělé dílo švýcarského myrmekologa P. Huberta „Recherches sur les moeurs des fourmis indigénes“ (Zkoumání zvyků domácích druhů mravenců), vydané roku 1810 v Paříži a roku 1861 v Ženevě. M. Maeterlinck o Hubertovi píše:

„ Výzkum o zvycích domorodých mravenců od Petra Huberta, uveřejněné r. 1810, jsou biblí myrmekologie… je to dílo, v němž toliko rozmilá rozvláčnost je poněkud zastaralá. Při vyjití mělo velikou odezvu a bylo prudce napadáno, ale jeho podrobná a skoro otcovská pozorování o Mravencích lučních, Zákopnících, Amazonkách, nesoucích za jeho časů familiérní jména… vydržela kontrolu více než jedno století a neukázala se chybnými. Ostatně Hubert vychází z výtečné zásady, kterou nikdy nepustil ze zřetele a jež se stala základním pravidlem entomologie: ´Čím větší přitažlivost mají pro mne divy přírody, tím méně jsem nakloněn porušit je vmíšením fantastických snů´.“

Z Mayrovy školy vyšli dva slavní myrmekologové, Švýcar A. Forel a Ital C. Emery. M. Maeterlinck o nich a o některých jejich následovnících napsal:

„…Jsou-li Hubertovy výzkumy o zvycích domorodých mravenců biblí, jsou Forelovy „Les Fourmis de la Suisse (Švýcarští mravenci) souhrnem myrmekologie. Zejména druhé vydání z roku 1920 tvoří skutečnou encyklopedii o mravencích, kde ničeho nebylo opomenuto. Má však vady, plynoucí z drobných vlastností, totiž je příliš přeplněné, takže pro množství stromů není vidět les, v němž se nakonec zabloudí. Jinak se ni nevyrovná jistotě a přesnosti jeho pozorování, rozsahu a spolehlivosti jeho vzdělání. Není takřka možno mluvit o mravenci, aniž bychom neděkovali Forelovi, za třetinu těchto poznatků. On sám ovšem zase děkuje ze dvě třetiny toho, o čem nás poučuje, jiným odborníkům. Tak postupně věda, která zaplavuje ze všech stran příliš krátký život člověka…

Po Forelovi máme Wasmanna, německého jesuitu, jehož jméno se objevuje na každé stránce myrmekologie. Věnuje se zvláště plemenům otrokářským a zasvětil třicet let studiu cizopasníků v mraveništi… Je to obdivuhodný pozorovatel příkladné trpělivosti a bystrozrakosti. Pouhý seznam jeho knih, brožur a článků by zabral dvanáct stránek této knihy. Litujeme toliko, že v okamžicích, kdy výklad se stává nesnadným, theolog nebo kausalista nabývá převahy nad vědcem a snaží se omlouvat nebo oslavovat Boha, jenž příliš zřejmě je Bohem jeho řádu.

U Williama Mortona Wheelera, profesora entomologie na harvardské universitě, není to již etologie, ale lidské myšlení, které se mísí s vědou čistě objektivní a oživuje ji. Wheeler je…pozorovatelem právě tak svědomitým a právě tak plodným jako Forel a Wasmman…

Ještě je třeba se zmínit o inženýru Charlesu Janetovi, jehož nespočetné studie, výzkumy, zprávy a monografie přesné, jasné, bezvadné a vyzdobené anatomickými přílohami, jež se staly klasickými, ustavičně po padesát let obohacovaly myrmekologii stejně, jako jiné vědy. Je to jeden z těch velkých pracovníků, kteří dojdou spravedlivého uznání až po své smrti…“

Musíme ještě Maeterlincka doplnit v tom, že Ch. Janetovi, stejně jako Američance Fieldové, Wasmannovi a německému myrmekologovi Viehmeyerovi děkujeme také za podstatné zdokonalení pozorování mravenčího života v umělých hnízdech (formikáriích).

A potom už se objevují jména myrmekologa většinou dosud žijících: v Anglii jsou např. Lubbock, Donisthorpe aj., ve Francii a Belgii André, Santschi a Bondroit, v Německu Viehmeyer, Escherich, Krause, Gösswald, Stitz a četní jiní, ve Švýcarsku Forel, Menozzi, Kutter, v Itálii po Emyrym Finzi, Sovětském svazu Ruzskij, Armoldi a Karavajev, v Maďarsku Röszler, v Československu Mrázek, Soudek aj. Všechny myrmekology nejmenujeme, protože jen pouhý výčet jejich jmen by zabral několik stránek této knihy. “